Podklady pro zastupiteleŽivotopis a dílo blatnického rodáka, lidového malíře
Stanislava Petratura
narozen 17.11.1931, zemřel 16.3.1997
Stanislav Petratur se narodil v rolnické rodině v Blatnici pod Sv. Antonínkem Josefu a Marii Petraturové. S rodiči a svou sestrou žil v domě čís. 438 v ulici Řádek.
Po základní škole, chtěl Stanislav odejít do Brna na uměleckou školu, s cílem rozšířit a zdokonalit svůj talent. Jeho otec s tím však zásadně nesouhlasil!!! Po úmrtí otce v roce 1952, kdy mu bylo 21 let, musel zastoupit rodinné hospodářství. Oženil se v roce 1955 a s manželkou měli dvě děti. Ovdověl v roce 1969 a z toho důvodu musel odejít ze Zlína, kde pracovně přebýval a začít se starat o dvě nezletilé děti. Přešel do místního JZD, kde pracoval až do důchodu. I v důchodovém věku nezahálel, vypomáhal v restauraci Roháč, kde byl v kolektivu velmi oblíben. Byl dlouhodobě činný v místním ochotnickém divadle po boku Františka Fojtíka, Anny Křivákové, Marie Hrabalové a jiných herců. Pro svaz invalidů pořádal zájezdy do termálních koupališť, Polska a jiné.
Ve volném čase uplatnil svůj talent a zálibu v kreslení. Většinou se jednalo o kresbu krajin a zátiší. Mistrovsky zvládal zachytit blatnické búdy a slováckou architekturu. Jeho obrazy jsou většinou olejomalby na sololitu, nebo jiných tvrdých podkladech, plátno používal méně.. Jeho jedinečnost byla malba květin, šeříků, stromů, prostě měl rád vše, co bylo spojeno s přírodou. Do folklorních kompozic se nepouštěl, sic pár obrazů ve vinných búdách můžeme najít. Svými obrazy se účastnil výstav amatérů spolu s druhým blatnickým malířem Janem Těthalem. V rodné obci však výstava doposud nebyla. Své nadání uplatnil taktéž jako skvělý aranžér květin. Blatnická mládež k němu přicházela na Velikonoce, s prosbou o upletení velké pomlázky na obchůzku, vždy vyhověl.
Zemřel mlád 16. března 1997 ve věku 66 let. Jeho obrazy najdeme snad v celé obci, zejména v rodině.
Koníčky Stanislava Petratura byly malování a ochotnické divadlo, kterému se věnoval od mládí. V ochotnickém divadle byl zapojen až do roku 1981. Byl obsazován většinou do komických rolí, v kterých byl nenapodobitelný. Vynikal svou dobrou, veselou a přirozenou náladou, i když měl starosti o celou rodinu, domácnost a výchovu dětí. Byla radost chodit na divadelní zkoušky, které vždy zpestřoval svým osobitým humorem a byl mezi všemi herci oblíben. Často na něj vzpomínáme, jelikož jemu podobný komický ochotník se zatím v Blatnici neobjevil.
Můžeme uvést jednu perličku. Když se hrála zpěvohra „SLÁDCI“, na premiéru šel se Staninem i jeho věrný psík Zuzanka. Musel se s ní vrátit domů. Nedošel ani po dveře kulturního domu a Zuzanka byla za ním znovu. Vzal ji do sálu a nechal ji běhat. Před představením ji uvázal v šatně k radiátoru. Když byl Stanin na scéně s p. Marií Hrabalovou, Zuzanka vběhla na jeviště, štěkala a vyskakovala na něj. Buď se utrhla, ale spíše nějaká dobrá duše ji odvázala. Stanin však neztratil duchapřítomnost a pochlubil se paní sládkové, jakého má čtyřnohého kamaráda, že bez něj nevydrží ani minutu. Horší to bylo s paní Hrabalovou. Ta byla tak šokovaná, že se jí vypařil text a chvíli trvalo, než se vzpamatovala a navázala na další repliku. Podobných humorných kousků se zažilo víc než dost. V „Potopě světa“ zase dal do skříně obaly od tvarůžků a v té skříni byl zavřen celé jednání pan uč. Smetka. Nemusel jít daleko, aby uhádl, kdo to na něj nachystal…. J
Divadelní pes Zuzanka á Dvě fotografie z divadelní hry Sládci, která se hrála v Blatnici na kulturním domě v roce 1980.
Jedna vzpomínka z restaurace Roháč: Když byla nějaká zábava či oslava, stačilo, aby muzikant Antonín Laga zahrál písničku „Švihák lázeňský“, tak Stanin vystřelil z kuchyně v bílém plášti a hned začal tančit. Byla to jeho velmi oblíbená písnička.
Dá se říct, že i jeho počinem vznikla na Roháči originální „Americká topinka“ z šunky, sýru, cibule a papriky.
Každý z nás si uchovává vzpomínku na Stanislava Petratura. Byl to všestranně nadaný člověk, který měl rád umění v jakékoliv podobě, dobré lidi kolem sebe a kdo zažil nějaký okamžik v jeho společnosti, rád na něj vždy s úsměvem vzpomíná.
Poděkování patří všem, co se na pořádání této jedinečné výstavy podíleli a dále těm, kdo ochotně zapůjčili obrazy k vystavení a dokumentaci.
